Ďábelský ochránce - part 18 (Ren)

8. března 2014 v 12:02 | calime


Ďábelský ochránce - part 18 (Ren)
Rychle jsem se vracel do hlavního sídla. Najít matku, takhle k večeru, nebyl problém. Nemohl jsem za ní přijít dříve. Stála v zahradě obklopená mohutnými "gorilami".
"Chci s tebou mluvit," zastavil jsem se před ní. Zamračila se a potáhla z cigarety: "Čekala jsem tě dříve." Takže už to věděla.
"Chci aby jsi poslala Minhyun pryč. Je nebezpečný," založil jsem si ruce na prsa. Matka poslala svojí ochranku pryč.
"Myslím, že to není tvůj problém. Měl by jsi se nejdříve zabývat sám sebou. Uvědomuješ si, co jsi způsobil? Tahle situace je tvoje vina!" vyčetla mi.
"Tady se nebavíme o mě! Mluvím o Minhyunovi! To že máš něco s jeho otcem mě nezajímá. Jen chci aby byl od DaNy co nejdál." Napřáhla se. S hlasitým plesknutím jsem ucítil bolest na tváři. Vzdorovitě jsem se na ní podíval: "Řekl jsem něco snad špatně?!" Z mého hlasu ironie přímo odkapávala.
"To ty jsi udělal něco špatně a teď se snažíš dělat špatnou mně?! DaNa je tvá sestra. To ty k ní chováš takové city. Měl by jsi se stydět. Zapomeň, že by jsi s ní cokoliv měl. Nikdy to nedovolím," dívala se na mě mrazivě, Jako by snad ani nebyla moje matka. Zasmál jsem se: "Tohle ty nerozhodneš. Já se rozhodl milovat DaNu, i kdybych měl jít proti všem. Klidně i proti tobě." Otočil jsem se a odešel.
Byl jsem odhodlaný. Pokud mě DaNa neodmítne, tak jsem ochotný obětovat vše. Jít proti každému kdo nám bude bránit. Na ničem jiném mi nezáleží. Kvůli ní jsem schopen všeho.
Odhodlaně jsem se vydal k jejímu bytu. Když jsem dorazil už se setmělo. Rozhlédl jsem se po okolí. Něco bylo špatně. Neviděl jsem JR ani Arona. Měli hlídkovat. Před domem byla moc velká tma. Podíval jsem se po lampě. Rozbitá! Zaračil jsem se. Něco bylo špatně. Všechno tady bylo zle. Vytáhl jsem zbraň s tlumičem. Vždy připraven. Pomalu jsem se vydal ke dveřím. Hrudník mi svíral podivný strach. Strach o ní. Co když jí něco udělali? Jestli se jí něco stalo... Bez zaváhání zabiji každého kdo se jí pokusil jen zkřivit vlásek!
Uslyšel jsem za dveřmi hluk. Zastavil jsem se v půli kroku. Ještě jsem byl příliš daleko, abych něco viděl. Sakra! Dveře se rozletěly. Někdo v nich stál. Táhl za sebou dívčí siluetu, která se zmítala.
"Pom-." Okamžitě jsem poznal DaNy hlas. Bez zaváhání jsem namířil na stín.
"Okamžitě jí pusť." Stín se zastavil. Beze slova poslal DaNu k zemi. Bolestně vyjekla. Mísila se ve mě zlost se strachem. Nemohl jsem v té tmě ani odhadnout co udělá. Zaklel jsem. V tu chvíli zahlédl odlesk zbraně. Tep se mi zrychlil. Adrenalin začal pracovat. Teď nebo nikdy! Vystřelil jsem. Nepřítel se svalil k zemi. DaNa vykřikla. Rozeběhl jsem se k ní. Jenže ona se plazila po kolenech k tělu. Zastavil jsem se u ní. Tváře měla uplakané, z koutků úst jí vytékala krev. Ruce měla sedřené, jak se bránila. Podíval jsem se na únosce. Krev mi ztuhla v žilách.
"Doprdele," vydechl jsem. DaNa plakala, přitom hladila Minhyunovi vlasy ve kterých byla ještě čerstvá krev. Bože já střelil Minhyuna! Při klekl jsem k němu. Přiložil jsem prsty k jeho tepně.
"Žije," hlesl jsem. Rychle jsem si ho prohlédl. Chytil to do ramene, ale nejspíš si při pádu rozbil hlavu. Roztřeseně jsem vyndal mobil. Vyťukal jsem číslo.
"Voláš sanitku? Nemůžeme ho nechat umřít," plakala hystericky DaNa. Zavrtěl jsem hlavou. Hned po druhém zazvonění byl hovor přijat.
"Co se děje?" ozvalo se chraplavě. Nadechl jsem se: "Okamžitě pošli doktora k DaNě před dům!" Na druhé straně bylo ticho.
"Okamžitě!" zařval jsem.
"Už jsme na cestě," ozvalo se klidně. Za to já moc klidný nebyl. Tohle byl hodně velký průšvih. Navíc to viděla DaNa. Zase musela prožít něco hrozného. Podíval jsem se na ní. Tiskla si jeho do klína. Slzy jí odkapávaly z tváře. Natáhl jsem ruku. V poslední chvíli jsem si to však rozmyslel. Bál jsem se, jak by mohla zareagovat.
"Bude v pořádku," řekl jsem potichu. Snažil jsem se přesvědčit i sebe. Přeci jen...Nevím. Najednou jsem se vzpamatoval. Vysvlékl jsem si mikinu a přitlačil jí na průstřel. Minhyun zasténal. DaNa začala plakat ještě víc.
"Bud to v pořádku," znovu jsem jí ujistil. Pak jsme zůstali potichu. O několik nekonečných minut vedle nás zastavilo černé auto bez poznavaček. Vyskočili z něj tři muži.
"Dělejte něco!" okřikl jsem je, když se na nás zaraženě dívali. Doktor mě okamžitě odstrčil. Zbylí dva postavili DaNu na nohy.
"Bude v pořádku," ujistil nás doktor po rychlém prohlédnutí: "Vem jí nahoru. My už se o to tady postaráme." Jako náměsíčný jsem jí vzal za paži. Nespustila pohled z ležícího Minhyuna.
Těžce jsem jí zavedl do jejího bytu. Všechno tam bylo rozházený. Opatrně jsem jí posadil na sedačku.
"Kde máš lékárničku?" zeptal jsem se. Skleněným pohledem se na mě podívala.
"V koupelně," odpověděla malátně. Vydal jsem se jí hledat. Cestou mě děsil pohled na ty rozházené věci. Ani jsem netoužil vědět co se tady dělo. Protože pak bych ho musel asi doopravdy zabít.
Lékárničku jsem našel hned. Vrátil jsem se zpět za ní. Vypadala duchem nepřítomně. Jako potlučená loutka. Bez života. Při klekl jsem k ní a začal opatrně ošetřovat rány. Měl jsem pocit, že mě ani nevnímá. Bylo to hrozné. Každou ranku jsem jí ošetřil. Dokonce otřel i koutek jejích úst, kde už měla zaschlou krev.
"Nejsi ještě někde zraněná?" ujišťoval jsem se. Zavrtěla hlavou. Obezřetně jsem se posadil vedle ní: "Jak se cítíš?" Bylo to jako by se na mě za celou tu dobu poprvé podívala. Úzkost mi sevřela hrdlo. Ten pohled...Ten pohled byl plný bolesti, smutku a nevyřčených slov. Znovu jí začaly téct slzy. Nevydržel jsem to a pevně jí sevřel do náručí. Rozbrečela se ještě víc.
"Jen plač. Jsem tu s tebou," konejšivě jsem jí hladil po vlasech. Nevím jak dlouho jsem jí ve svém náručí držel, ale nakonec se uklidnila. Její dech se zpomalil. Opatrně jsem se na ní podíval. Usnula. Vzal jsem jí do náruče a odnesl do jejího pokoje. Bál jsem se, že jí vzbudím. Jenže usnula tak tvrdě. Bylo toho na ní moc. Povzdechl jsem si. Nechtěl jsem aby kdy byla zatažená do toho svinstva, co já musel prožívat celý svůj život. Za tu krátkou chvíli co jsem jí znal se tak změnila. Už to nebyla ta nevinná dívka. Zničili jsme jí. Možná proto mě všechno nutilo milovat jí ještě víc než na začátku. Možná proto už jí nechci nikdy v životě opustit.
Ještě chvíli jsem se díval na její spící tvář. I ve spánku jí měla bolestně staženou.

"Promiň," zašeptal jsem. Chtěl jsem se jí za všechno omluvit, ale to slovy nešlo. Lehce jsem jí políbil na čelo: "Budu tě chránit víc než svůj vlastní život. Slibuji."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Amy Amy | Web | 8. března 2014 v 12:41 | Reagovat

to je... som tak raa, že sa už Ren nespráva ako totálny hajzel :D achjo.. ale aj tak.. som zvedavá, že ako to všetko nakoniec celé dopadne... :D dúfam, že to bude mať happy end :D :D *padla*

2 Karin_Kim55 Karin_Kim55 | Web | 9. března 2014 v 12:18 | Reagovat

Omo! *w* celou dobu to čtu a nemůžu se od toho odtrhnout! *o*
já nevěřím tomu, že by byli ti dva pokrevní sourozenci.. :D :D když je ta Renova matka taková děvka, tak by mě nepřekvapilo, kdyby měli společnou matku, ale rozdílného otce.. :D
těším sena další díl!! *3* (doufám, že už Evil nezapomeneš xD)

3 €vil €vil | 9. března 2014 v 13:33 | Reagovat

[2]: Budem sa snažiť nezabudnúť :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama